Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti (Katy-chan)

Midori

Stojím před velikou budovou, která vás nezaujme ničím, jen tou svou rozlehlostí.

´Tak... moje nová škola...,´ povzdechnu si při pohledu na ústav, který ted budu nucen navštěvovat. Hlavní budova má  tři patra a půdorys ve tvaru U, ale všiml jsem si i dalších budov na školním pozemku o jejichž účelu a funkčnosti zatím nemám páru.

Naprosto obyčejná střední škola, ale ze všech možných, jsem si vybral právě tuto. A důvod? Místní studijní program. Zdejší studenti si totiž mohou vybrat jednu ze tři specializací a to buď tělesnou výchovu, hudební výchovu a nebo dějiny umění s výtvarnou výchovou. A umění je to, čemu jsem se rozhodl věnovat.

Takže...jdeme na to... a zamířím do školy, prodírajíc se davem studentů ve fialových uniformách, kteří se valí na téže místo jako já. Popravdě nemám rád velké množství lidí kolem sebe, znervózňují mě, ale na takových místech jako je škola, se davu prostě nevyhnete. Zatnu zuby, vypnu mozek a snažím se navnímat lidi kolem sebe. Hned u vstupu se zeptám jedné dívky, kde tu mají ředitelnu, abych nebloudil příliš dlouho. Dívka mě navede do první patra a během chvilky, již stojím přede dveřmi ředitelny a klepu.

„Vstupte,“ vyzve mě ženský hlas. Vejdu dovnitř a za stolem, plného různých papírů, sedí přísně vyhlížející dáma. Jakmile za sebou zavřu dveře, zvedne svůj zrak od nějakého dokumetu a podívá se na mě srze brýle, posazené na nose velmi nízko. Byl to ten typ pohledu, který ve vás vyvolá respekt a úctu k dané osobě, a to i bez jakéhokoliv zlostného či nenávistného zablýsknutí.

„Dobrý den, jsem Midori Shoutaro a dnes tu mám nastoupit,“ představím se s úklonou.

„Ano, ano, vím a čekám na Vás. Posaďtě se,“ ukáže na křeslo, „jmenuji se  Ayuzawa Kyō a jsem ředitelkou této školy,“ a s těmito slovy mi začala podávat všelijaká lejstra na podepsání a dokumenty, které si mám nechat, jako rozvrh, povinná četba atd.

„Pane Shoutaro, ještě než se odeberete do třídy, ráda bych se Vás na něco zeptala,“ s vážným pohledem se opřela lokty o stůl a propletla prsty a mě bylo hned jasný, že daná otázka se mi vůbec nebude líbit, „Chtěla bych se Vás zeptat na důvod na Vašeho přestupu. Víte, je celkem nezvyklé přestupovat uprostřed školního roku a podle Vašeho hodnocení, nebyl tím důvodem ani prospěch, ani chování...“

To je hodně špatný, o tomhle s ní zrovna mluvit nechci...honem Midori, vymysli si něco...

„Ehhh...nooo...víte...na začátku roku jsem byl nějakou dobu v nemocnici – což je pravda a nevymýšlím si – a taky jsem nijak zvlášt nevycházel se spolužáky – to je taky pravda, ale skutečné důvody znát nemusí – tak jsem usoudil, že nemá cenu zůstávat. Rodiče mi zajistili individuální program a domácího učitele, abych mohl splnit dorovnávácí zkoušky nutné pro přestup a tak jsem tady,“ natož se zářivě usměju, snad se nebude vyptávat na podrobnosti.

„Chápu, takže to je vše, co jsem chtěla vědět a pokud vy nemáte nějaké otázky, tak můžete jít do třídy.“

Poděkuju a vyrazím z ředitelny hledat svoji třídu. Už zvonilo, a tak je na chodbách příjemný klid. Na plánku školy zjistím, že učebnu mám až ve třetím patře a tak se tam vydám. Cestou ještě zkoumám rozvrh, začínáme literaturou s našim třídním učitelem a pak následuje matematika, dějepis a moje vysněná trojhodinovka výtvarky.

S jazykem na zemi se dobelhám do třetího patra, tělocvik nikdy nebyl mojí silnou parketou a tak moje výdrž je nulová. Jakmile se aspoň trochu vydýchám a srdce už nebuší tak splašeně, vydám se k svojí třídě na konci chodby. Avšak s přibývajícími kroky se má rychlost zmenšovala. Opět mě přepadla nervozita.

Nervozita ze spolužáků, to jak na mě budou reagovat a chovat se ke mě. V minulé škole jsem do školního kolektivu nijak zvlášť nezapadnul. Zezačátku, jsem prostě byl jen kluk, kterého si všímali jen minimálně a to většinou když potřebovali opsat úkol nebo když na někoho chtěli hodit školní povinnosti či když se mi kluci posmívali kvůli vzhledu. Hubená postava, malé množství svalové hmoty, na výšku kolem 165cm, světle zelenkavé vlasy a smaragově zelené oči. Musíte uznat, že to mužně nevypadá. Paradoxně o to víc jsem byl oblíbenější u spolužaček, asi ve mě viděli něco jako „kamarádku“, směšné...

Tento celkem neutrální vztah se však změnil, a to začátkem tohoto roku po tom, co jsem se asi měsíc zotavoval v nemocnici, to byl taky jeden z důvodů, proč jsem přestoupil. Shodou fakt blbých okolností, zlomyslnosti a krutosti určitých lidí, se po škole roznesla informace o mé sexuální orientaci a ve spojitosti s mým vzhledem to mělo katastrofické následky, zvláště u mužského osazenstva třídy a vlastně celé školy, neboť drby jsou jediná věc, která překoná rychlost světla. Najednou jsem byl „buzerantská d*vka“, která kazí pověst nejen třídě, ba i škole. Spolužáci mě povětšinou jen pomlouvali nebo semtam udělali nějaký  „nevinný“ žertík typu školní věci durch mokrý, popsaná lavice, tabule či skříňka vulgárními nápisy apod. To kluci z vyšších ročníků, to byl horší kalibr. Neminul den, kdy bych se domů nevracel s nějakou tou modřinou či zhmožděninou. A kvůli mému předchozímu pobytu v nemocnici, pochroumané psychice, celkově slabšímu tělu a neschopnosti školy s tím cokoliv dělat, jsem požádal rodiče o přestup. Nic nenamítali, nechtěli riskovat, že bych se opět sesypal, když už jsem byl jakžtakž v pořádku. Dojednali mi domácího učitele a já se začal učit doma podle individuálního plánu, abych v pololetí mohl bezproblému zvládnout dorovnávací zkoušky nutné pro přestup.

S těmito myšlenkami jsem pokračoval chodbou, až jsem se zastavil před dveřmi mojí třídy 1-B. Stál jsem tam a přemýšlel, jestli mám vejít, jestli nebude lepší vzít nohy na ramena a někde se zakopat. S mých úvah a z osnování plánu na útěk mě vytrhl hlas učitele, který poněkud získával na intenzitě. S bušícím srdcem, malou dušičkou a třesoucí se rukou jsem zaklepal na dveře a vstoupil.

Ve třídě utichl ruch a pozornost všech, včetně učitele se obrátila směrem ke mě.

„Copak potřebuješ? Neseš nějaký oběžník?,“ zeptal se poněkud zmateně profesor.

„Promiňte, jsem nový student Midori Shoutaro, dnes jsem nastoupil a mám chodit do této třídy,“ s úklonou jsem se představil a nervózně hleděl do země, ani jsem se nemusel rozhlížet, abych na sobě cítil jejich pohledy – sakra, jak já to nenávidím; prosím, přestaňte na mě, tak zírat; prosím, koukejte jinam; hele, za oknem je UFO, podívejte se ven; hlavně mě nezpovídejte; prosím, nechte si mě sednou někam dozadu do lavice a dělat, že jsem neviditelný – v hlavě mi křičelo stovek proseb o ukončení nechtěné pozornosti, ale ani jedna nebyla vyslyšena.

„Ach jistě, myslím, že se o někom takovém paní ředitelka zmiňovala. Takže bys nám mohl o sobě něco říct,“ promluvil učitel, načež jsem zvedl oči od podlahy, kterou jsem propaloval pohledem, a  prosebně jsem na něj  pohlédl, že o něco takového nestojím, bohužel marně. V duchu jsem si povzdechl a stočil svůj pohled na spolužáky. Celá třída na mě zírala, což bylo značně znervózňující.

„J-s-e-m Mi-dori Shoutaro, v květnu budu mít 17let, předtím jsem chodil na tomoyamskou střední, vybral jsem si specializaci výtvarné výchovy, taky rád čtu a to je všechno, co o sobě prozradím, takže ani nemá cenu se mě na cokoliv ptát,“ vyhrkl jsem ze sebe rychle na jeden náchech a tím zamezil všem další dotazům hned na začátku. Všichni na mě koukali celkem vyjeveně, ale nikdo se na nic neptal a tak jsem si úlevně oddychl. Podíval jsem se na učitele a čekal až mi ukáže, kam se mám posadit.

„Děkujem Midori, no...doufám, že se ti tu líbit a že vy,“ ukázal na třídu, „se budete chovat slušně a pokud bude potřeba tak tady Midorimu pomůžete, je to jasný? Jinak sedni si...,“ bloudil očima po třídě, „ támhle vedle Jira,“ a ukázal na zadní lavici hned u okna – super, tam se mi bude líbit, škoda, že tam nebudu sedět sám, ale furt lepší než možnost hned první lavice před katedrou.

Vydal jsem ke svému místu a na spolužáky se ani nepodíval, nechtěl jsem se střetnout s jejich pohledy. Dosedl jsem a co nejvíc se posunul na svou stranu lavice. Spolusedící se na mě podíval poněkud nechápavě.

„Ahojky, já jsem Jiro, těší mě,“ zašeptal, tak těsně u mě, až mi přejel mráz po zádech. Kouknul jsem na něj a viděl, jak mi podává ruku.

„Midori, taky mě těší,“ rychle jsem uhnul pohledem a ruku mu nepodal. Chtěl jsem se soustředit a věnovat se výkladu, ale můj odstup mého spolužáka nijak neodradil.

„Midori? Pěkné jméno, ale poněkud dlouhé...můžu ti říkat Mido? Nebo jen Mi?“ pokračoval dál, bezohledu na, že o jakoukoliv konverzaci nestojím.

„To je mi jedno,“ nechtěl jsem se vybavovat, naštěstí to asi pochopil a taky se zaposlouchal do výkladu učitele.

Konečně ticho a nikdo na mě nemluví, poslušně si zapisuju látku a když je možnost, tajně očima bloudím po třídě. Pohled se mi zastaví na dvou klucích hned v první lavici, jeden má dlouhé červené vlasy a druhý hnědé a lehce vlnité. Neustále se na mě dívají a něco si šeptají, semtam se uchichtnou nebo jinak zaksichtí a mě je hned jasný, že tihle mi budou dělat problémy. Šikanátoři... takže to znamnená jediné, držet se od nich dál, neprovokovat je a nikdy s nimi nezůstat sám. Bohužel ještě ten den se mi to nepodaří dodržet...

 

Sasaru a Garo

Hned jak vejdem do třídy, tak si oba sednem na svoje obvyklé místo a ihned vytáhnem kus papíru a začnem hrát lodě. Ani si nevšimnem, že dávno zvonilo, ani už celkem nasupeného třídního, který se nad námi tyčil jak hora.

„Sasaru?! Garo?! Co si jako myslíte, že děláte?! Už je dávno po zvonění, já chci začít svůj výklad a vy si tu klidně hrajete hru a vůbec nevnímáte můj výklad! Okamžitě mi odevzdejte vaše studentské průkazy!“

Oba jsme mu je s klidem odevzdali a nic si z toho nedělali. Tohle bylo na denním pořádku. Ani jeden jsme nepatřili k třídním premiantům, spíš naopak. Jakmile byl ve škole nějaký průšvih, tak většinou  za to mohla parta, do které patříme.

Učitel se odebral ke katedře i s našimi průkazy a už přemýšlel jakou zas „peprnou“ poznámkou nám  je vyzdobí. Chvíli na to se ozvalo tiché, skoro až nesmělé, zaklepání a dovnitř vešel malý a velmi roztomilý klučík.

„Promiňte, jsem nový student Midori Shoutaro,...“ představil se nově příchozí, ale to už jsme se na sebe podívali a nemuseli jsme ani promluvit, abychom věděli, co se tomu druhýmu honí hlavou. Opět jsme upřeli pozornost na chlapce a pozorně poslouchali, když se představoval. Jeho strohé představení, naprostý nedostatek prozrazených informací i jeho nervózní chování nás jen utvrdilo v přesvědčení, že se bude jednat o velmi zajímavého chlapce, se kterým by ještě mohla být zábava.

Učitel ho posadil až úplně dozadu vedle Jira. Chudák chlapec, s Jirem si ještě užije, ten nezavře h*bu ani když jí. A taky, že jo. Jen co si chlapec sedne, Jiro se už k němu naklání a něco žvaní. Na chlapci je poznat, že nemá o nějaké seznamování a konverzaci zájem. To po nějaké chvilce dojde i Jirovi a tak se zaposlouchá do výkladu učitele a nechá chlapce napokoji.

V chlapcově tváři se zračí velká úleva, že o něj ztratil zájem a též se věnuje výuce.

„Ty...Sasaru, myslím, že ten novej je fakt roztomilej, už dlouho jsem neviděl kluka s tak holčičí tvářičkou.“

„Taky si myslím, Garo. Mohla by z něj být pěkná hračka pro partu. Co ty na to?“

„Souhlasím, teď si ho už jen pěkně vyčíhnout a poté seznámit s bossem a ostatními.“

Podívali jsme na něj, jako poněkolikáté za tuto hodinu, ale tentokrát se naše pohledy střetly. Jeho pohled říkal něco v tom smyslu:´Vím přesně, co jste za gr*zly, a rozhodně si budu na vás dávat pozor.´

Opět jsme se na sebe podívali, v očích jiskřičky, rty skřivené do nebezpečného úsměvu a stejná nevyřčená myšlenka: ´Stejně tě dostaneme...´

komentáře

:P

Tos psala ty? No kuváá holka ty máš talent.. a yaoi :P
:)))

Re: :P

nn nepsala, psala to kamarádka je to napsaný u nadpisu :D

Přidat nový příspěvek

blok je ve výstavbě tak se nelekejte že je toho tu tak málo xDDD bude pořád něco přibývat....^^

Spřátelené blogy ^^

Katy-chan

http://www.svet-nasi-fantazie.estranky.cz/

_________________________________________

Šárik

http://sayonara-forever.blog.cz/

_________________________________

Nyan

 http://makaboo.blog.cz/

___________________________

Cyberr Tek

http://smile-rain.blog.cz/

_____________________________

Sora-san

http://sora-san.blog.cz/