Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti (Katy-chan)

Midori

Zbytek týdne probíhal celkem v klidu, ale řeknu vám dámy a pánové...celou tu dobu se mě snažil odchytit ten ten...vidíte ani pojmenovat ho nemůžu...a neustále se mu vyhýbat, to by nejednoho člověka unavilo a já byl na to sám. Prostě nějak nemůžu pochopit, proč nechápe věty typu: Dej mi pokoj. Neotravuj a podobně...

Jako jedno uznat musím, výdrž fakt má!!!

Dokonce jsem byl tak mimo, že jsem si i zvyknul na toho Jira, který je přesně ten typ člověka - ´Těší mě, jmenuju se Vtěrka a budu s tebou bydlet,´ a pusu nezavře ať je přestávka či hodina. To, že denně chodí se mnou kus cesty domů, se stalo takovým každodenním mučením a cvičením mého sebeovládání a mé trpělivosti.

V pátek zas tak jdeme domů a Jiro zas o něčem mluví, nevěnuju mu nijak velkou pozornost a jemu to očividně ani nevadí. Cestou si všimnu velkého plakátu, že do města přijela pouť. Začnu si ho smutně prohlížet a zkoumat. Strašně rád bych tam šel, ale samotnému se mi nechce a jít nemám s kým. Jiro si pochvilce všimne, že mu chybí posluchač a začne se mě po mě ohlížet. Když mě zmerčí, vrátí se kousek zpátky a koukne na co se tak se zájmem dívám. Odtrhnu oči od plakátu a opět se rozejdu domů. Jiro mě následuje.

„Máš rád poutě? Chtěl bys tam jít?“ zeptá se mě zničeho nic.

Překvapeně na něj zamrkám.

„Ne-e, jen mě to zaujalo,“ lžu jako když tiskne, přece mu nebudu vykládat, jak moc toužím tam jít.

„Jasně, a proto si vrhal na ten plakát tak smutný pohled,“ nedá se oklamat, „chtěl jsem se tam jít podívat, tak co kdybychom šli spolu?“

Zastavím se a s otevřenou pusou na něj nechápavě zírám. Jiro se taky zastaví a když se na mě podívá a uvidí můj výraz tak se jen usměje a prstem mi zavře pusu.

„Pozor, ať ti tam nevletí moucha. Tak co, chtěl bys?“

„No jestli se ti chce, tak klidně půjdu,“ odpovím bez známky jakéhokoliv zájmu, ale mám co dělat, abych nezačal skákat radostí dva metry vysoko.

„Oki, tak s tebou počítám. Chceš jít už zítra a nebo až v neděli?“

Zamyslím se.

„Asi spíš zítra...“

„Dobře, tak se sejdem, řekněme kolem 10 na té křižovatce, kde se loučíme a půjdem do města spolu, souhlasíš?“

Kývnu. Domů jdu s mnohem lepší náladou a hlavně s vidinou naprosto super soboty. Když se loučím s Jirem, tak si ještě vyměníme čísla, kdyby se náhodou něco stalo. Potom se domů rozeběhnu a jako velká voda vletím do domu.

„Jsem domáááá,“ zakřičím ještě v chodbě, když se vyzouvám.

Mamka vykoukne z kuchyně a překvapeně na mě kouká.

„Co je?“ zeptám se když nic neříká.

„N-nic, jen jsem tě dlouho neviděla s tak dobrou náladou. Stalo se něco výjmečného?“

„Nic zvláštního, ale zítra jdu na pouť do města, tak mám z toho radost.“

Máma se na mě podívá zkoumavým pohledem.

„A sám nebo s někým?“

„No-o-o, jdu tam s jedním spolužákem...“

Máma se celá rozzáří.

„Takže už sis našel kamaráda? Jsme tak šťastná!“ a nadšeně mě obejme.

„Spolužák, ne kamarád, tak přestaň jančit,“ snažím se vymanit z jejího sevření.

Máma mě pustí, chytí mě za ramena a hluboce se mi podívá po očí.

„To je přece jedno, jestli spolužák nebo kamarád. Jsem ráda, že už nejsi sám a začínáš navazovat vztahy...“

Povzdechnu si a usměju se na ni. Vím, že to myslí dobře, ale některé věci jí prostě nevysvětlíte.
Jdeme do kuchyně, kde mi máma naloží plný talíř jídla a já se na něj zas vrhnu jako bych týden nejedl. Máma se jen od sporáku směje, už ví, že nemá cenu mě napomínat, abych jedl pomalu. Dám do pusy poslední sousto a poděkuju za skvělý oběd. Umyji talíř a jdu do svého pokoje, udělam si úkoly už teď, abych se s tím nemusel dělat o víkendu. Trvá má to asi hodinku, potom si vezmu z police knížku a pustím se do čtení. Pomalu se mi zavírají oči únavou a chvíli na to se propadnu do říše snů.

Probudím se v jednu hodinu v noci, ještě stále ve školní uniformě a s knihou na hrudi. Nejdříve si zajdu do koupelny, kde se umyju a převléknu do pyžama. Zmeškal jsem večeři a protože se žaludek celkem hlasitě ozývá, podniknu bojovou výpravu do kuchyně za účelem získání jakéhokoliv jídla. Naštěstí mamka s něčím podobným počítala a tak mi nechala jídlo v troubě. Dojím, umyju talíř a zamířím znovu do postele.

´Jaká ta pouť asi bude?´ S podobnými myšlenkami usnu.

 

Shin

Opravdu z něj bude myška, žádný štěně!

Celý týden se mi úspěšně vyhýbá a když už se s ním potkám, tak neslyším nic jiného než: „Dej mi pokoj! Nechej mě napokoji...“

Ale nevzdávám se! Člověk si nejvíce cenní toho, co získá vlastním úsilím. Kdyby to bylo snadné, tak bych z toho asi pak neměl takovou radost.

Jen budu muset trošku vypilovat svoji strategii lovu a neponechat nic náhodě. Vyčíhnout si ho, když bude sám, což bude trochu problém. Nejen to že se mi vyhýbá, ale poslední dobu tráví nějak moc času s jedním svým spolužákem. Abych řekl pravdu, tak se mi vůbec nelíbí, je na něm něco podezdřelého.

´Ach jo Midori, už se těším na tu chvíli, kdy budeš můj...´

 

Midori

Protože jsem spal odpoledne, tak se ráno probudím docela brzo. Vyčistím si zuby, opláchnu obličej a naprosto čerstvý a plný energie jdu do kuchyně na snídani. Na stole jsou nachystané chleby a vzkaz od mámy: ´Šla jsem navštívit přítelkyni a pak jdu nakoupit, kdybychom se neviděli, tak si to dnes užij. V obálce u televize jsem ti nechala nějaký peníze. Pac a pusu máma.´

Jdu se podívat k televizi a netrvá dlouho a už svírám v ruce obálku. Nakouknu dovnitř, abych zjistil kolikpak jsem dostal, a s úžasem koukám na ten obnos, co mi tu nechala.

´Fakt mám nejlepší mámu na světě!´

Vezmu peníze a schovám si je do peněženky a když jsem po snídani, pustím se do úklidu, sice bych to dělat nemusel, ale vím, že mámě to udělá radost.

Kouknu se na hodiny, je něco po deváté hodině. Akorát čas na to se jít chystat. Na chvilku výjdu na zahradu, kterou máme z druhé strany domu, abych zjistil, jak dnes venku je. Příjemně, když na mě svítí sluníčko, ale po obličeji mě hladí jemný větřík. Ideální den na trávení času venku.

Opět zalezu dovnitř a zamířím si to do pokoje, kde otevřu skříň a začnu přemýšlet, co si vzít na sebe. Nakonec se rozhodnu pro úzké, světlé modré džíny, bílé tílko a károvanou košili. U zrcadla si trochu upravím vlasy, aby mi netrčely do všech stran a vzhledem k tomu, že je za deset minut deset, tak vyrazím. Obuju si černobílé conversky a vyrazím na místo srazu.

Už dálky vidím, jak tam Jiro stepuje a tak přidám do kroku.

„Ahojky,“ pozdravím ho, jakmile k němu dojdu.

Otočí se ke mě, na sobě má jen černý kalhoty a zelené tričko.

„Hoj,“ odpoví mi napozdrav, „ Tak co, těšíš se?“ přičemž vyrazí směrem do města.

„Celkeme jo...“ ´Ne asi, těším se jak malej kluk.´

„Tak to jsem rád, já poutě miluju, tak jsem pomalu ani dospat nemoh.“

V duchu se usměju.

Ještě nejsme ani na místě, ale už jde slyšel typická pouťová hudba. Nepatrně zrychlím krok, abych tam byl co nejdřív. Když už jsem tam, tak se mi nadšením rozzáří celý obličej. Tolik atrakcí a stánků s pitím a jídlem.

´Děkuju mami!´

„Tak kam půjdem jako první?“ zeptá se mě Jiro.

„Hmmm,“ nemůžu se rozhodnout kam dřív, „Co třeba na řetízkáč? Jako takový volný rozjezd?“

„Nejsem proti.

Zamíříme k velkému řetízkáči a netrvá dlouho a už řveme z plných plic, jak si tu jízdu oba užíváme. Potom jdeme ještě na dvě atrakce. Po nich se rozhodnem ochutnat nějakou dobrotu, ale v návalu lidí se mi jaksi Jiro ztratí očí, ale ať se dívám kolem sebe, jak jen se svou výškou mohu, tak ho nikde nevidím. Najednou mě kolem pasu obtočí něčí paže a já leknutím poskočím.

„A mám tě myško! Past sklapla...“

komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

blok je ve výstavbě tak se nelekejte že je toho tu tak málo xDDD bude pořád něco přibývat....^^

Spřátelené blogy ^^

Katy-chan

https://www.svet-nasi-fantazie.estranky.cz/

_________________________________________

Šárik

https://sayonara-forever.blog.cz/

_________________________________

Nyan

 https://makaboo.blog.cz/

___________________________

Cyberr Tek

https://smile-rain.blog.cz/

_____________________________

Sora-san

https://sora-san.blog.cz/