život Nathanielův (Mori-chan)

Kapitola 2.

Před čtrnácti lety:

Již rok jsme bydleli v Japonsku. Jazyk mi nedělal žádný problém, jelikož jsem uměl dokonale více než pět jazyků, mezi něž patřila i japonština. Horší to bylo se školou. Rodiče mě přihlásili na nejdražší školu, která snad existuje. Prý je nejlepší, ale v tom není ten problém. Problém je v tom, že je to škola plná již skoro dospělých lidí, a mě bylo šest let. Chápete? Šest! Rodiče vůbec nezajímá můj názor. Byl jsem nejmladší a ještě ke všemu jsem nepocházel z Japonska. Většina si ze mě utahovala, někteří měli respekt a zbytek jako vždy mě ignoroval. Takže to bylo stejné jako v mé rodné zemi, v Americe, ale mnohem horší. Nesnášel jsem ji, nesnášel jsem celé tohle město. Několikrát jsem se snažil přemluvit rodiče, abych studoval jen dálkově, ale nechtěli nic slyšet, jediné co mi na to řekli, bylo to, že se nebudu flákat doma.

            Konečně skončil jeden z mnoha hororových dnů a já se snažil co nejdříve dostat z té prokleté školy. Pospíchal jsem ze školního pozemku, abych nemusel poslouchat jejich blbé řeči na mou osobu. Schválně jsem to bral domů oklikou, abych mohl v klidu přemýšlet, jak dlouho to tu ještě vydržím. Pomalu ale jistě se začalo stmívat a já se blížil k našemu bytu, otevřel si vchodové dveře a co nejpomaleji se loudal do sedmého patra, abych tak co nejvíc oddálil chvíli, kdy vejdu do prázdnýho bytu. Nakonec sem se tam nějak dosoukal a odemkl. Jak jsem předpokládal, rodiče nebyly doma a tak jsem šel rovnou do svého pokoje, že si začnu číst nějakou knížku. Vybral jsem si svojí oblíbenou Vlčí píseň a zalezl si s ní do postele, nestihl sem ji však ani otevřít, když mi zazvonil mobil. Celkem mě překvapilo, že mi někdo volá. Chvilku jsem zkoumal číslo na displeji a pak to neochotně zvedl. Z telefonu se ozval hlas postaršího muže, že je od policie a vyhrnul na mě spoustu informací, ze kterých jsem se dozvěděl, že rodiče měli vážnou autonehodu.  Jsou smrtelně zranění a leží v nemocnici. Říkal mi taky, že pro mě přijedou, abych mohl jet za nimi. Vůbec jsem nebyl schopný odpovědi. Policista zavěsil a já stále němě civěl na mobil. Probral mě až zvonek když policie zvonila u domovních dveří. Nasedl jsem s nimi do auta a jeli za mými rodiči, ale než jsme tam dojeli, volali z nemocnice, že dělali všechno pro to, aby je udrželi při životě, ale bohužel byla zranění příliš vážná a tak to ani jeden nepřežil. Když mi to oznámili, bylo mi už všechno jedno, teď už jsem doopravdy zůstal sám. Policisté se na mě podívali a zeptali se, jestli je chci vidět, já jen zavrtěl hlavou, že ne a tak mě odvezli na stanici. Když jsme tam dorazily, posadily mě na lavečku a oznámily mi, že se pokusí najít nějaké mé příbuzné, abych neskončil v nějakém zapadlém sirotčinci. Nechali mě tam sedět a dál se o mě nestarali. Seděl jsem tam tak dobrý tři hodiny, než se objevil postarší muž, co tvrdil, že je můj bůh ví co… Nevyptával jsem se, jen jsem počkal, až vyplní nějaký papíry a já mohl konečně vypadnout. Přál jsem si, aby mě někdo obejmul, šeptal slůvka útěchy, potřeboval jsem teď někoho, komu bych se mohl vyplakat v náručí, víc než kdy jindy. Muž, který tvrdil, že je můj příbuzný, se představil jako Gerhard Black, řekl mi taky, že už je zařízená adopce a odedneška jsem Nathaniel Black. Skoro mě až hodil do svýho auta a vyjeli jsme k jeho domu. Jeli jsme dlouho.  Bydlel daleko, na osamělém místě ve velkém panství až z toho oči bolelo a dech přecházel nad tou krásou. Vystoupily jsme na štěrkem vysypané příjezdové cestě a po dlouhých schodech mě dovedl do obrovské haly a pak se prostě jen vypařil. Nechal mě tam stát samotného, jako kdybych tam vůbec nebyl. Nikdo si mě tu nevšímal, čekal jsem, až mi alespoň ukážou kde je můj pokoj. Za necelou dlouhou hodinku si pro mě přišla nějaká služka a oznámila mi, že veškeré mé věci jsou již v mém pokoji, který byl až v podkroví. Jen jsem kývl na souhlas a hlavou mi proletěla myšlenka „zase mě šoupnou do nějaký díry, aby si mě nemusely všímat“. Šel jsem poslušně za ní. Když jsme došli do mého „pokoje“ obrátila se a bez jediného slova odešla. Nevadilo mi to, ta samota, měl jsem teď spoustu času na přemýšlení co teď semnou bude. Posadil jsem se na rozvrzanou postel a koukal na hromadu mých věcí, co byly poházeny v rohu pokoje. Rozhlédl jsem se po místnosti, byla malá ale za to útulná, u jedné stěny stála velká skříň a psací stůl, naproti posteli bylo velké okno s výhledem na dalekou krajinu, pak tu bylo pár poliček a to bylo vše, nic víc, nic míň. Znaveně jsem se zvedl a šel si vybalit těch pár věcí, co jsem měl. V duchu jsem byl úplně na dně, potřeboval jsem se nějak zabavit, nemyslet na to že mí rodiče už nejsou mezi živými. Nesmím brečet, to bylo jediné, co jsem si stále opakoval. Ale co budu dělat, až to všechno vybalím? Když jsem skončil, přepadl mě hluboký smutek a nehorázná bolest mě stáhla na zem. Schoulil jsem se do klubíčka u stěny a brečel jsem, pořád a pořád. Nakonec jsem vyčerpáním usnul na podlaze. Vzbudilo mě až hrubé rozražení dveří a noha, která mě hrubě kopla do boku. Potlačil jsem výkřik a upřel pohled do tváře mého takzvaného příbuzného. V jeho staré tváři se mísilo zhnusení a vítězství. Prudce mě postavil na nohy a mrštil mnou o postel takovou silou, až sem si málem vyrazil dech o zeď. Nechápal jsem to, proč mi ubližuje, proč semnou tak zachází. Přišel ke mně a trhl mi hlavou vzad a tak mě donutil se na něj dívat. Na tváři mu pohrával pobavený úšklebek a v očích se zračila touha. Chtěl jsem začít křičet, ale zabránily mi v tom jeho ústa, co se začala dobývat do těch mích. Chtělo se mi zvracet, všemožně jsem se mu bránil, kopal jsem, škrábal, ale marně. Začal jsem brečet. Nemilosrdně mě natlačil do postele a začal ze mě strhávat oblečení, nemělo cenu se mu bránit. Jakýkoli můj pokus o to zmařil pěstmi. Funěl a supěl, dýchal mi do tváře a já jen vnímal vůni alkoholu, který předtím vypil. Jen jsem ležel na posteli ochromený strachem a tiše vzlykal. Nakonec se nespokojil jen s hanobením mého těla a znovu mě začal bít. Asi po páté ráně do obličeje jsem přijal hřejivou náruč bezvědomí.  Takhle to šlo asi půl roku. Každý den byl úplně stejný. Nikdo si jiný si mě nevšímal, nikdo mě nepřišel zachránit, nikdy mě nikam nepouštěly, cítil jsem se jak vězeň. Byl jsem vězeň.

            Uplynul rok a ten den jsem opět ležel v bezvědomí na posteli, šaty potrhané, tvář od krve. Nevšiml jsem si, že se otevřelo okno, které bylo ve druhém patře, nevšiml jsem si jak mě někdo zvedá z postele a balí do teplé deky, neslyšel jsem slova která mi šeptal do ucha, nevšiml jsem si že jsem byl vysvobozen a že jsem nadobro opustil peklo, nevnímal jsem nic.

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

blok je ve výstavbě tak se nelekejte že je toho tu tak málo xDDD bude pořád něco přibývat....^^

Spřátelené blogy ^^

Katy-chan

https://www.svet-nasi-fantazie.estranky.cz/

_________________________________________

Šárik

https://sayonara-forever.blog.cz/

_________________________________

Nyan

 https://makaboo.blog.cz/

___________________________

Cyberr Tek

https://smile-rain.blog.cz/

_____________________________

Sora-san

https://sora-san.blog.cz/