život Nathanielův (Mori-chan)

Úvod

Venku bylo příšerně, neustálý déšť bubnoval do střech domů a neúprosně dopadal na postavy lidí, rychle pobíhajících po nástupišti a blízké ulici. Zadýchaně jsem doběhl k vlaku, abych se skryl před dotěrnými kapkami vody. Celí mokrý jsem si sedl na volné místo u okna a pozoroval ten zmatek venku. Lidé do sebe naráželi a snažili se co nejrychleji schovat před překvapujícím přívalem deště.  Opřel jsem si hlavu o chladivé sklo a pozoroval jsem kapky deště, jak narážely do skla, stékali po něm a tvořili za sebou nesmyslné obrazce. Pomalu a nevědomky jsem zavřel oči a začal si přehrávat celý svůj život.

            Jmenuji se Nathaniel. Dnes už je mi dvacet let. Celí život jsem byl sám, bez přátel a po čase i bez rodiny. Nezbylo mi nic a nikdo. Avšak jen do doby než jsem potkal jeho. Mého nádherného anděla smrti.

Ale abych nepředbíhal, budu vám vyprávět příběh mého života….

Kapitola 1.

Když jsem byl malí rodiče i všichni ostatní mi pořád v tloukali do hlavy že jsem neobyčejný a nádherný. Jo jasně, ale tohle já nechtěl, nemohl jsem za to, kvůli mé nadprůměrné inteligenci a dovednosti vyřešit nevyřešitelné a taky kvůli mé "nadpozemské" kráse jsem byl sám, všichni se mi vyhýbali, pomlouvali a pokřikovali na mě "zrůdo, zrůdo".... Rodiče na mě byly pyšní, na věci které chtěly, abych dělal. Ale nikoho nezajímalo, co chci já, připadal jsem si, jako ochočené zvíře v kleci které všichni pozorují, někteří s odporem, jiní se strachem ale především se smály. Mně se smály.... Když mi bylo pět let už jsem to nemohl vydržet a utekl jsem z domu do parku....a tam se to stalo....

Před patnácti lety:

Seděl jsem uprostřed parku na malé houpačce a snažil se přemoct slzy, které se draly ven. Bylo mi sice jen pět let, ale myšlení jsem měl již dospělého člověka. Nikdo semnou nezacházel, jako s dítětem kterým jsem byl. Všechno a všichni se točily jen kolem mých schopností a intelektu ale nikoliv kolem mě. Rodiče mě nikdy neobjali, nikdy mi nepřečetli byť jen malí kousek pohádky na dobrou noc. Chovali se ke mně, jako k věci ze které jim plynou peníze a nic víc neviděly, pouze tu věc. Nikdo si semnou nechce hrát, nikdo se semnou nebaví, nikdo se na mě ani nepodívá a nevěnuje jediný hřejivý úsměv. Nechodil jsem ven, nemohl jsem, rodiče mě drželi doma zavřeného a vedli mi jednoho soukromého učitele za druhým. Ve svých pěti letech jsem ovládal vše, na co si jen vzpomenete. Bylo to nesnesitelné. Chtěl jsem jen trochu lásky, nic víc. Znovu jsem popotáhl, narovnal hlavu a zadíval se dál do parku na blízké stromy. Najednou jsem si uvědomil, že už v parku nejsem sám. Zahlédl jsem postavu mladého muže, jak stojí opodál opřen o strom a pozoruje mě. Najednou se odlepil od stromu a blížil se ke mě, strnul jsem, chtěl jsem utéct ale na místě mě držela zvědavost, už jsem nechtěl být sám a tak sem počkal až došel až ke mně. Byl vysoký, bledý a štíhlí. Bylo mu tak dvacet let, měl nádherné černé oči a bledou pleť. Pozoroval jsem ho celou dobu, co se ke mně blížil, na tváři mu pohrával nádherný úsměv. Když došel až ke mně, pořádně si mě prohlédl a zadíval se do mých fialkových očí. Byl jsem rád, že se na mě někdo usmál, poprvé v životě mě zahřálo u srdce, už jsem nebyl sám, ale i přes ten pocit jsem pociťoval strach, co po mě bude chtít. Pořád se na mě upřeně díval a já nemohl odtrhnout oči od jeho tváře. Najednou se sklonil a objal mě svými nádhernými pažemi, strnul jsem jako socha a nevydal ani hlásku, slyšel jsem, jak mi do ucha šeptá "konečně jsem tě našel, můj drahý Nathaniely." Pak jsem jen postřehl, jak se sklonil k mému krku, jemně ho políbil a svými špičáky proťal mou jemnou kůži, projela mnou ostrá bolest a chtělo se mi křičet. Zavřel jsem oči, abych zabránil slzám putovat po mé tváři a čekal, až bolest odezní. Jeho stisk povolil a pustil mě ze svého objetí. Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem se zase odvážil oči otevřít. Jakmile jsem je otevřel, už tam nebyl, znovu mne pohltila samota a projela mnou vlna bolesti. Zhroutil jsem se na zem a tiskl ruku ke svému krku, rána již však už nekrvácela tak se toto nepatrné gesto zračilo jako nepodstatné. Nevěděl jsem co dělat. Po nekonečně dlouhé době jsem se vzpamatoval a pomalu vstal, převázal jsem si krk šátkem, aby si té rány nevšimly rodiče a vydal jsem se domů. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Konečně jsem se dostal k našemu bytu, vylovil jsem klíček z kapsy a opatrně otevřel. Pouhý pohled do prázdného bytu mě ujistil, že rodiče opět nejsou doma a ještě dlouho asi nebudou. Určitě mi zase sháněli nějakého zbytečného učitele, jako bych už toho i bez něj nevěděl dost. Došel sem až do kuchyně a celou dobu přemýšlel o něm. Ať sem se snažil sebevíc, nemohl jsem na něj přestat myslet, hlavně na jeho oči. Na ty černé oči, kterým stačí jediný pohled a ví o vás úplně všechno. Otevřel jsem ledničku a snažil se v ní vypátrat něco k jídlu. Nakonec jsem si vzal pár toustů a šel do svého pokoje. Nebyl moc velký, ale mně stačil. V rohu byla postel, vedle které byl pod oknem psací stůl zamořený všemožnými papíry. Celou jednu zeď zabírala knihovna, ve které byly knihy jen o historii, etiketě, naučné slovníky, encyklopedie a dalších blbostí. Sesunul jsem se na křeslo a začal jíst, ani nevím, jak a po chvilce sem usnul s talířem na klíně. Po pár hodinách mě probudila až hádka rodičů, zase se určitě hádaly kvůli nějaké blbosti. Jenže dnes ne, dnes to bylo jiné, zaslechl jsem, jak se dohadovaly o stěhování a mnou projela vlna paniky a strachu. Hlavou mi projela jen jedna jediná myšlenka, už ho nikdy neuvidím. Poslouchal jsem dál a slyšel různá místa plánovaného stěhování, padlo Rumunsko, Japonsko, a Francie. Představoval jsem si ta vzdálená místa. Nakonec hádka ustala a otevřely se dveře mého pokoje. Znovu jsem jedl tousty, co jsem měl před tím, než sem usnul. Ve dveřích stály rodiče a na tváři měli nečitelný výraz. Nakonec promluvila moje matka "Nathaniely, sbal si všechny věci, budeme se stěhovat." Zeptal jsem se jí kam a vypadlo z ní jen slovo, Japonsko. Potom mlčky odešly z mého pokoje a zavřeli dveře. Posbíral jsem se z křesla a prázdný talíř položil na stůl, byl jsem celkem rád, že nemám přátele tak jsem se nemusel zabývat s žádným loučením. Ale strach mě přesto neopustil, bál jsem se, že už nikdy nespatřím jeho nádherně černé oči a usměvavou tvář. Druhý den brzo ráno jsme jeli pryč.

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

blok je ve výstavbě tak se nelekejte že je toho tu tak málo xDDD bude pořád něco přibývat....^^

Spřátelené blogy ^^

Katy-chan

https://www.svet-nasi-fantazie.estranky.cz/

_________________________________________

Šárik

https://sayonara-forever.blog.cz/

_________________________________

Nyan

 https://makaboo.blog.cz/

___________________________

Cyberr Tek

https://smile-rain.blog.cz/

_____________________________

Sora-san

https://sora-san.blog.cz/