život Nathanielův (Mori-chan)

Kapitola 3.

Před třinácti lety:

Uběhli asi tři dny, kdy mě zachránil z toho příšerného pekla. Stále jsem byl v bezvědomí. Ležel jsem na měkké posteli a byl jsem zakryt hedvábnou přikrývkou. Byl jsem ponořen v nicotě, obklopovala mě jen tma. Sirael seděl u mě, na kraji postele a něžně mě celou dobu hladil po čele a šeptal mi různá slůvka. Neslyšel jsem ho. Sirael přešel na druhou stranu postele a lehl si ke mně, opatrně, jako by se bál že mi ublíží, si mě přitáhl do náruče a hlavu mi položil na svou hruď. Uplynuli asi dvě hodinky a já se začal pomalu probouzet, nejdřív jsem pohnul prsty na rukou a našmátral něčí košili, lekl jsem se a prudce otevřel oči, všiml jsem si, že ležím na něčí hrudi a s pohledem upřeným na onu hruď jsem se vymrštil do sedu, až mě z toho prudkého pohybu rozbolelo celé tělo a začala se mi točit hlava. Po chvilkovém váhání jsem se začal rozhlížet kolem sebe, seděl jsem na velké posteli s nebesy barvy čerstvé krve, pokoj byl celkem malí s tmavou dřevěnou podlahou, velkou skříní a oknem zataženým závěsy. Podle světla jsem odhadoval, že za chvíli začne svítat. Na stěnách byly svícny, které místnost naplňovaly příjemným světlem. Přinutil jsem se odvrátit zrak od mihotavého světla svíček a zahleděl jsem se na postavu muže, co ležel vedle mě. Byl nádherný, na sobě měl bílou košili, jejíž knoflíčky byly rozepnuty do půli hrudi, čímž odhalovaly světu jeho nádherně bílou pokožku. Tvář měl uvolněnou, rty v mírném úsměvu, dlouhé černé řasy a úzké obočí. Jeho dlouhé černé vlasy se rozprostíraly všude okolo a pár neposedných pramenů měl pohozené v obličeji. Připadal mi povědomí, ale nemohl jsem přijít na to odkud. Až teď sem si uvědomil, že jsem celou dobu ležel na něm a začal jsem se nekontrolovatelně třást, nevěděl jsem, jak jsem se sem dostal, ani kdo byl ten muž přede mnou. Okamžitě jsem se snažil dostat co nejdál od něj, nevšiml jsem si okraje postele a sletěl na tvrdou zem. Zakňučel jsem bolestí a vyplašeně se podíval, jestli se neprobudil. Jen se zavrtěl a přetočil na bok. Trochu se mi ulevilo a opatrně se začal plížit ke dveřím, které byly pootevřené. Než jsem se však stačil dotknout kliky, ozval se za mnou, pro mě, neznámí hlas.

„ Někam jdeš, Nathaniely?“ Leknutím jsem nadskočil a prudce se otočil, až jsem z toho ztratil rovnováhu a spadl neznámému přímo do náruče. Než jsem se stačil vzpamatovat, postavil mě na nohy a pár kroků ode mě poodešel. „Mě se nemusíš bát, jsem tvůj přítel.“ řekl jemně a pousmál se. Nedůvěřivě jsem se na něj díval a se strachem se mu podíval do očí, „Opravdu? Nic mi neuděláš?“ řekl jsem plačtivým hlasem a se slzami v očích se pomalu sesunul k zemi. Sirael se ke mně sklonil a objal mě, „Nikdy bych ti neublížil, nikdy. Přísahám.“

Přitiskl jsem se k němu a povolil slzám, aby mi dělali mokré cestičky po tváři. „Kdo jsi…“ skoro jsem to až zašeptal. Vzal mou tvář do svých dlaní a jemně mi setřel zbloudilé slzy, „Jak už jsem ti řekl, jsem tvůj přítel, jmenuji se Sirael, zůstanu navždy s tebou.“  Poté se ke mně lehce sklonil a políbil mě na mokrou tvář. Podíval jsem se na něj s jistou nedůvěrou a strachem a obdaroval jsem ho pokusem o úsměv. Sirael vstal a něžně mě vzal do náruče, neprotestoval jsem, na jakýkoli odpor jsem byl unavený. Odevzdal jsem se jeho hřejivé náruči a nevědomky usnul. Sirael mě odnesl zpátky do postele a položil do měkkých přikrývek, zakryl mě dekou až po krk. Chystal se odejít, ale zadržela ho má ruka, „zůstaň tu semnou prosím.“ řekl jsem tiše a upadl do hlubokého spánku. Sirael si lehl vedle mě a přitáhl si mě do náruče, po chvilce lehce oddychoval.

Druhý den ráno jsem se probudil schoulený v Siraelově náruči a trochu sem se vyplašil, než jsem si vzpomněl, jak a proč tu jsem. Když jsem to jakš takš vstřebal, opatrně sem se vymanil z jeho objetí a nenápadně ho pozoroval. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem seděl v parku na houpačce a tam ho poprvé spatřil. Nevědomky jsem si sáhl na krk, kde jsem měl od té doby dvě malé jizvičky. Poprvé za celý svůj dosavadní život jsem měl konečně pocit, že nejsem sám. Jak jsem tak bloudil svými myšlenkami, nevšiml jsem si, že se Sirael už stačil vzbudit a na oplátku teď on pozoroval mě s přiblblím úsměvem na tváři. Trochu se zavrtěl, aby na sebe upoutal pozornost a já leknutím nadskočil. Nevěřícně jsem na něj civěl, teprve jeho nádherně zvonivý smích mě vrátil zpátky do reality. Ani nevím jak, a začal jsem se smát s ním. Když jsme se konečně dosmáli, nastala chvilka trapného ticha. Začal jsem si nervózně pohrávat s prsty a konečně sem se odhodlal zeptat se ho na jednu věc, „Siraeli? Jak…jak sem se dostal z toho domu.“ Sirael se opřel o zeď a přitáhl si mě do náruče, opřel jsem si o něj hlavu a čekal na jeho odpověď. „Od té doby co jsem tě poprvé uviděl na té houpačce a pak tě opustil, jsem tě všude hledal. Když jsem se dozvěděl, že ses i se svou rodinou odstěhoval do Japonska, mé rodné země, neváhal jsem a jel za tebou. Chvilku mi trvalo, než jsem tě našel. A když jsem se k tobě konečně dostal, našel jsem tě v sídle toho odporného chlapa. Na nic jsem nečekal a vzal tě pryč. Byl jsi v bezvědomí, když jsem tě od něj odnesl.“ Nevěřícně jsem se na něj podíval, „ty jsi mě celou tu dobu hledal?“ Sirael mlčel, místo odpovědi mě pořádně objal a do ucha mi zašeptal „Nikdy tě neopustím, budu tě chránit, ať budeš kdekoli.“ Odstrčil jsem ho od sebe a skoro vykřikl „Ale proč?!“ Zase se vyhnul odpovědi „nemáš hlad? Počkej tu, donesu ti něco k jídlu.“ Vstal z postele a vyšel z pokoje. S další otázkou na rtech jsem zůstal hledět na zavřené dveře. V hlavě jsem měl jen jednu otázku, proč. Když se konečně vrátil, držel plný talíř toustů a hrnek černého čaje, všechno to položil na stůl a já se nestačil divit nad tou hromadou jídla. Pokynul mi hlavou, ať vylezu z postele a jdu se najíst. Na nic jsem nečekal a vystřelil jak šipka, ani jsem si nestačil pořádně sednout a už sem hltal první toust. Sirael se málem skácel smíchem na zem a snažil se mi říct ať jím pomalu že mi to nikam neuteče. Nevnímal jsem ho a jedl dál. Siraelovi se po pár nezdařených pokusech podařilo konečně smích zastavit a popošel ke mně se slovy „ Jez v klidu, nikam ti to neuteče, chvilku vydrž, donesu ti ještě čokoládovej dort“ a s mrknutím odešel. Dojídal sem poslední toust, a když sem se natahoval pro hrnek čaje, zavadil sem rukávem dlouhé košile o talíř a ten se s třísknutím rozletěl po celé podlaze. Leknutím jsem nadskočil na židli a jal se rychle sesbírávat střepy. Ale nehody se občas stávají a já se řízl o jeden střep a to celkem pěkně hluboko takže krev byla za chvilku úplně všude, rychle sem si prst strčil do pusy a snažil se tak zastavit krvácení. Osud však chtěl jinak a zrovna v tu chvíli se vrátil Sirael i s čokoládovým dortem. Rychle položil talířek na stolek vedle dveří a hrnul se ke mně se slovy, jestli jsem v pořádku atd. Jakmile však uviděl tu spoustu krve, úplně zbělal a začal se třást po celém těle. Přiškrceným hlasem mi řekl „Běž prosím rychle do koupelny, za zrcadlem je lékárnička. Zůstaň tam, dokud tě nezavolám.“ Nechápavě sem se na něj koukal a snažil se přijít na důvod jeho přehnané reakce „proč? Vždyť je to jen škrábnutí, nic to není opravdu“ koukal sem na něj dosti nechápavě. „BĚŽ!!!“ Sirael se sotva držel na nohou. Už jsem se radši na nic neptal a skoro jsem běžel do koupelny a rychle za sebou zavřel dveře. Sirael se celý bledý sesunul podél zdi a snažil se trochu ovládnout. Když už to jakš takš překonal a jeho špičáky se vrátily do normálu, rychle se zvedl a vyšel z pokoje, vrátil se s hadrou a kýblem horké vody a rychle se jal uklidit tu spoušť, snažil se nevnímat krev na podlaze, a co nejrychleji ji setřel mokrým hadrem, který pak hodil do kýblu. Popadl ho, až skoro vylil vodu na podlahu a šel ho vylít. Když se vrátil, byl už celkem klidný a vypadal zas jako dřív, teda až na jeho bledost v obličeji. Sesbíral všechny střepy na lopatku a tu pak položil vedle dveří. Sesunul se na křeslo, po chvilce váhání mě zavolal „Nathanieli, už se můžeš vrátit….“ Opatrně sem nakoukl zpoza dveří a vyplašeně se na něj podíval, opatrně sem za sebou zavřel dveře a pomalu šel k němu, prst jsem si opláchl studenou vodou a zalepil náplastí. Došel jsem k němu a zastavil se od něho necelé dva metry. Sirael se na mě díval se strachem v očích, nechápal jsem důvod. „Nathanieli, sněz si ten dort a běž spát.“ Potom se rychle zvedl a šel pryč. Nechápavě jsem za ním civěl na zavřené dveře, pak jsem se teda odhodlal, vzal talířek s dortem, snědl ho a šel si lehnout, nechtělo se mi spát tak jsem přemýšlel, proč se tak choval, aniž bych přišel na důvod tak jsem usnul.

            Po té události se mi vyhýbal, když jsem si s ním chtěl promluvit a zeptat se ho jestli je v pořádku, vždycky mě od sebe odehnal a vždycky jsem u něj vyděl strach, jako by se něčeho bál, ale za boha jsem si nemohl uvědomit proč. Takhle to šlo celí rok. Dny se odehrávaly způsobem, který jsem nechápal, nebo spíš nechtěl pochopit. Zase jsem měl pocit, že jsem sám. Dny bez jeho přítomnosti utíkaly strašně pomalu. Blížil se další rok a mezi námi nebyla žádná změna. Začínalo mě to štvát. Rozhodl jsem se. Promluvím si s ním, ať to stojí, co to stojí…

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

blok je ve výstavbě tak se nelekejte že je toho tu tak málo xDDD bude pořád něco přibývat....^^

Spřátelené blogy ^^

Katy-chan

https://www.svet-nasi-fantazie.estranky.cz/

_________________________________________

Šárik

https://sayonara-forever.blog.cz/

_________________________________

Nyan

 https://makaboo.blog.cz/

___________________________

Cyberr Tek

https://smile-rain.blog.cz/

_____________________________

Sora-san

https://sora-san.blog.cz/