život Nathanielův (Mori-chan)

Kapitola 4.

Sledoval jsem kapky stékající po skle. Sáhl jsem si do kapsy a vytáhl sluchátka s mp3. Cesta je dlouhá tak se alespoň nějak zaměstnám. Nasadím si sluchátka a zapnu mptrojku, v playlistu je zrovna na řadě písnička od XIII. století upír s houslemi, jen se nad tím pousměju a zaposlouchám se do ní. Ani nevím, jak a za chvilku usnu. Stále mokré oblečení se na mě nepříjemně lepí a mokré prameny vlasů mi padají do tváře. Nevnímám to, jediné do čeho jsem ponořen, je ona písnička a moje minulost.

Před dvanácti lety:

Seděl jsem na okením parapetu a pozoroval, jak se na město pode mnou snáší tma. Byl tu zase noví rok a mezi mnou a Siraelem se nic nezměnilo. Chtěl jsem si s ním promluvit, ale tu chvíli jsem odkládal, co nejdál to šlo. Ale nemá to cenu, jednou to stejně musí přijít, tomu se nevyhnu. Když si to tak vezmu vlastně o něm vůbec nic nevím, jen jeho jméno. Seskočil jsem z okenního parapetu a konečně se rozhodl, že nemá cenu už dál čekat, tak jsem šel za ním. Otevřel jsem dveře a zamířil do jeho pokoje, aniž bych věděl kde je, nikdy mi ho neukázal. Zahnul jsem teda doprava k velkému schodišti a rozhodl se, že půjdu nahoru. Když jsem došel do druhého poschodí, uslyšel jsem zvuk houslí. Sirael hraje na housle? Kolik toho o něm ještě nevím? S otázkou proč mi o tom nikdy neřekl, jsem se vydal za zvukem houslí. Došel jsem, až na konec dlouhé chodby, kde byly jediné dveře, zadíval jsem se na ně a všiml jsem si na nich zvláštního vyřezávaného motivu, vypadal jako velký měsíc obrostlí růžemi, které byly jako jediné vyřezávané z tmavého dřeva. Sebral jsem veškerou svoji odvahu a potichu zaklepal. Nic, žádná reakce, jen zvuk houslí zněl dál. Skousl jsem si ret nervozitou.

....přišla noc a ty jsi přišel jako hvězda v temnotách

dotyk pekel, slova démonů a horká krev na rukách,

tóny houslí, které kouzlí tvoje hudba běsnící

dary temnoty, nočního nebe s tebou přichází

hudba tvá je vášeň………

Přistoupil jsem blíž ke dveřím a opatrně je pootevřel a do vzniklé mezery strčil hlavu, abych se rozhlédl. Za dveřmi byla malá místnost, něco jako přijímací salonek. Uprostřed byl malí kulatý stolek obklopený čtyřmi křesly, všechno v černé barvě, které stály na bílém chlupatém koberci. Nikde nebyla žádná okna, na zdích vyseli zašlé tapiserie s mytologickými výjevy a ve vzduchu se vznášel cigaretový kouř. Sirael kouří? Další věc, kterou o něm nevím. Opatrně jsem vklouzl do prázdného pokoje a jal se hledat další dveře. Našel jsem je za chvilku, jelikož byly pootevřené, měl jsem štěstí, kdyby byly zavřené asi těžko bych je hledal, jelikož splývali s dřevěným obložením mezi tapiseriemi. Vydal jsem se potichu k nim a cestou se zaposlouchal do té smutné hudby, co z toho pokoje vycházela. Chtělo se mi brečet a srdce mi svíral smutek. Opatrně jsem dveře otevřel jen tak abych se jimi protáhl. Přitiskl jsem se ke zdi vedle dveří a potichounku jsem si sedl na podlahu a pozoroval Siraela jak hraje na housle. Sirael stál zády ke mně před velkým oknem, které mířilo do zastřešené zimní zahrady, oči měl zavřené a vypadal jako by vnímal jen housle a jejich zvuk. Přemýšlel jsem, jestli ho mám opravdu vyrušit, ale když už jsem se konečně odhodlal si s ním promluvit tak mi nic jiného nezbude a tak jsem se pomalu postavil na nohy a chystal se jít potichu za ním. Avšak Sirael mě nenechal ujít ani pět kroků a obrátil se na mě s nevěřícným pohledem, ve kterém probleskl náznak paniky a strachu. Na chvilku jsem zaváhal a chystal se jít zpátky ke dveřím, ale něco mě zastavilo a já šel nekompromisně dál. Díval jsem se na Siraela který pomalu začal couvat ke zdi a jakmile do ní narazil, s hrůzou si uvědomil, že už nemá kam ustupovat. Zastavil jsem se dva kroky před ním a natáhl k němu ruku, kterou mi okamžitě srazil bokem. „Nepřibližuj se ke mně!“ v jeho hlase jsem slyšel paniku. „Proč?! Proč se mi vyhýbáš, straníš se mi, jako kdybych měl mor či jinou smrtelnou nemoc. Co jsem ti provedl, že mě nesneseš ve své blízkosti. To už pro tebe nic neznamenám? To jsem pro tebe byl jen hračka, která tě omrzela a tak si mnou mrštil do kouta?! Chci znát odpovědi! A to hned!!“ nevím, kde se to ve mně vzalo, ale dostal jsem na něj strašný vztek. Se vzdorem nikam nejít a veškerou nenávistí jsem se mu díval do očí a čekal. Sirael se tiše sesunul podél zdi, objal si rukama ramena, jak se snažil zadržet třas a zlomeně se na mě díval těma jeho nádhernýma očima. „Běž pryč, nechci ti ublížit.“ řekl to tak tiše, že jsem ho skoro neslyšel, sklonil jsem se k němu a vzal jeho tvář do svých dlaní. „Ty už mi ubližuješ. Ubližuješ mi tím, jak se mi vyhýbáš, aniž bys mi řekl proč. Ubližuješ mi a strašně to bolí. Nechci o tebe přijít, jsi poslední, kdo mi zbyl, kromě tebe už nikoho nemám, tak se mi prosím nevyhýbej a všechno mi řekni.“ mluvil jsem na něj a díval se mu do očí, tiskl jsem mu tváře, až mě z toho boleli ruce. Sirael se snažil dostat z toho sevření. Nakonec jsem ho pustil a hlava mu klesla na hruď. „Nechci ti ublížit. Jsem upír, jsi pro mě vším, ve tvé blízkosti se neovládám. Bojím se té chvíle, kdy ztratím kontrolu nad svojí žízní ve tvé blízkosti a zabiju tě.“  Zdrceně seděl na zemi s hlavou v dlaních a neměl daleko k pláči. Stál jsem před ním a poslouchal, čekal jsem, jestli ještě něco řekne, nakonec jsem si před něj klekl a přitáhl ho do své náruče, celý ztuhl pod mým dotykem. Konejšivě jsem ho hladil po zádech. „Nic se mi nestane, vím, že bys to nedovolil, vím, že se dokážeš ovládat a udržet svůj chtíč pod zámkem. Jen semnou prosím zůstaň a už mě neopouštěj. Chci, abys byl semnou, řekl mi všechno, co tě trápí, dal mi vědět, když tě bude bolet srdce, když se budeš cítit sám. Jsem tu jen pro tebe, nikoho už nemám. Nechci, aby tě tvé prokletí zlomilo, nevzdoruj tomu, co jsi.

........upír s houslemi hrál

dotyky démonů na rukou

upír s houslemi hrál

krev na rukou má………

 Poddej se tomu a uvidíš, že ti bude líp. Vím, že mi neublížíš. Možná na to nevypadám, možná jsem pro tebe ještě dítě, kterému bude teprve osm, ale pravdou je že můj duševní věk předčí kdejakého dospělého. Dívej se na mě jako na dospělého člověka uvězněného v dětském těle, které jednoho dne také vyroste. Jsem jen tvůj a ty zas můj. Tak se neboj a vzchop se. Udělej to pro mě prosím.“ Zvedl jsem jeho tvář, abych se mu mohl podívat do očí a podpořil tak svá slova. Hleděl na mě pohledem, kterým dával jasně najevo svoji porážku, ale také se na mě díval s nekonečnou láskou. Přitáhl jsem si ho ještě blíž k sobě a naklonil hlavu na stranu, aby měl volný přístup k mému krku. „Jen pij, vím, že dokážeš přestat“ držel jsem ho pevně u sebe, protože se mě snažil odstrčit, ale už neměl žádné síly, jelikož ho přemáhání žízně dost oslabilo. „Pij, nesmíš si ubližovat jen kvůli mně.“ Mluvil jsem na něj tiše a s láskou, kterou sem k němu cítil. „Zvládneš to, věřím ti.“ Sirael se sklonil k mému krku a chvíli váhal, nakonec se odhodlal a zanořil své špičáky do mého krku. Sykl jsem bolestí, ale neodtrhl jsem ho, věřím, že to zvládne. Cítil jsem, jak mě pomalu opouští síly, vnímal jsem jeho dech na své kůži a slyšel jsem, jak polyká moji krev. Neuběhlo snad ani pár vteřin a s námahou se ode mě odtrhl. Zvedl jsem jeho tvář k mé a usmál se na něj. „Věřil jsem, že to zvládneš“ setřel jsem mu posledních pár kapek krve a podíval se do jeho nádherných očí, teď s lehkým nádechem rudé barvy. Lehce jsem ho políbil na ústa a uvěznil v pevném objetí, které mi po chvíli opětoval. Takhle jsme setrvali asi půl hodiny, v naprosté tichosti a teple našich těl. Nakonec jsem to byl já, kdo to ticho prolomil „Siraeli? Pověz mi něco o sobě, prosím.“ ukončil jsem naše obětí a pomalu se postavil. Natáhl jsem k němu ruku, kterou přijal a já mu pomohl vstát. Ukázal jsem mu na křesla, abychom si sedly. Avšak Sirael si sedl na okenní parapet, zapálil si cigaretu a opřel si hlavu o chladivé sklo. Chvilku jsem váhal, jestli si mám sednout na křeslo nebo mám jít za ním, nakonec jsem si však sedl a sledoval jeho tvář. Vypadal zamyšleně „Siraeli? Můžeš mi říct cokoli.“ povzbudivě sem se na něj usmál a čekal, kdy začne vyprávět svůj příběh. Sirael vypadal, jakoby se ztratil někde v minulosti. V ruce držel zapálenou cigaretu, ze které si potáhl sotva dvakrát a její popel potichu dopadal na okenní parapet. Tiše jsem seděl na křesle a trpělivě čekal. Už uplynula dlouhá doba a Sirael stále mlčel. Zrovna v tu chvíli kdy už to vypadalo, že nepromluví a já se chystal odejít, se pohnul. Natočil ke mně hlavu, odložil vyhaslí nedopalek a tiše řekl „Až se dozvíš mojí minulost, už nebude cesty zpět. Jsi připraven?“ Nervózně jsem kývl na souhlas a zabořil své křehké tělo hlouběji do křesla, Jako bych se tak měl připravit na to, co přijde.

.........tvoje prsty tančí balet

jako tanečnice na strunách

tvoje ruce, které pláčí rudé slzy

když si hrál

hudba tvá je temná vášeň………

 Sirael se ke mně otočil zády a zadíval se z okna do zimní zahrady. Chvíli mlčel a přemýšlel, čím by měl začít. „Asi bych měl začít úplně od začátku…“ Neotočil se, stále sledoval zimní zahradu a prsty lehce poklepával na parapet. Stále jsem čekal… Klepání ustalo a místností se nesl Siraelův nádherný avšak tichý a tajemný hlas. „Jak jistě víš, a jak sis už určitě všimnul jsem upír. Co však o mně nevíš je, že pocházím z velmi starého a mocného rodu čistokrevných. Náš rod Černých růží byl vyvražděn, protože zradil…Jistě sis všimnul na dveřích dřevěného reliéfu, na kterém je měsíc a černé růže. Erb našeho rodu…“ Mluvil potichu, ztracen daleko v minulosti, často se odmlčel úplně, aby zvážil svá slova. Mlčky jsem seděl a trpělivě čekal jako vždy. Sirael si znovu zapálil, párkrát si potáhl a pokračoval, v jeho hlase byla slyšet bolest a smutek. „Žily jsme zde v Japonsku v jedné odlehlé části poblíž hor v honosném sídlu. Nejsem si ale jist jestli ještě stojí, nebyl jsem tam od doby, kdy se celý náš rod změnil v prach a popel.“ následovala další pomlka a zapraskání tabáku když si znovu potáhl z cigarety. „ Otec, matka, já a můj mladší bratr jsme žily v míru s ostatními upírskými rody, v klidu jsme jim vládly, vše řešily s rozvahou a vyhýbaly se zbytečným válkám a potyčkám. Avšak i v našich řadách se našel zrádce a uvrhl celou říši do zmatků a náš rod pošpinil nehoráznou lží, která vyvrcholila vyhlazením celého rodu. Já, jakožto korunní princ a pokračovatel rodu jsem byl i se svým mladším bratrem, který trpěl vzácnou avšak pro upíry smrtelnou nemocí, masakru ušetřen a to jen díky tomu že jsme nebyly tam, kde jsme podle zrádce měly být. Rodiče nás týden před incidentem nechaly v tajnosti odvést do pevnosti uprostřed hor na doporučení věštkyně, která měla vizi. Avšak ani my jsme nebyli ušetřeni. Všechny rody se spojily proti nám, a jakmile zjistily, že se nenacházíme v sídle, vyslaly nejlepší stopaře a vrahy aby nás dopadly a na místě zabyly. Horská pevnost padla a společně s bratrem jsme se daly na útěk, trval jim rok, než nás dostihly. Skrývaly jsme se hluboko v lese, jelikož bratrova nemoc značně postoupila a on už nebyl schopen pokračovat. „Poslouchal jsem jeho příběh a nemohl, spíše sem nechtěl, uvěřit. Všiml jsem si jak Siraelovi po tvářích stékají slzy, pokračoval. „Bratr mne požádal. Požádal mě, abych ho zabil a sám se zachránil. Nechtěl jsem ho poslechnout. Nemohl jsem.

…….tvoje oči, chladný kámen

ale žádný život v nich

všechno dal si hudbě na oltář

zuřiví milovník………

 Stopaři nás však našli dřív, než jsem stihl ukončit jeho život vlastníma rukama. Jeho srdce proťal šíp. Jeho poslední slova byla, že se jednoho dne vrátí, že musím přežít, musím ho najít. Po těch slovech se z jeho těla vytratil i poslední náznak života. Popadl mě nehorázný vztek a s myšlenkou že musím přežít, jsem se vrhl na nepřátele, kterých byla značná přesila. Utrpěl jsem spoustu vážných zranění, a když padl i ten poslední, zhroutil jsem se do jehličí a moje tělo upadlo do hlubokého bezvědomí.“ Sirael se odmlčel a dlouhou chvíli hleděl z okna. Cigareta už dávno dohořela a vypadla z jeho rozechvělých rukou nap podlahu. Seděl jsem neschopen jakéhokoli pohybu a své oči upíral na jeho postavu zmítanou smutkem a ustávajícími vzlyky. Mlčel, stál schoulený u okna a snažil se vzlyky potlačit. Vstal jsem a potichu přešel až k němu. Pořádně jsem ho zezadu objal a zašeptal „pšššš…klid, nemusíš pokračovat“ rukou jsem ho hladil po bříšku a hrudi a snažil se ho uklidnit. Přetáhl si mě do své náruče a schoval si uslzený obličej do mých vlasů. „Dořeknu to, musíš znát minulost…“ hlas se mu zlomil a už jen šeptal, sesunul se semnou podél zdi a pevně mě objal, jakoby ve mně hledal oporu, aby se mohl připravit na další záplavu bolestných vzpomínek. Schoulil jsem se do jeho náruče a opřel si hlavu o jeho hruď. Sirael pokračoval vysíleným hlasem, už jen šeptal do mého ucha… „Probudil jsem se až postrašně dlouhé době v jedné chatrči u úpatí hor. Život mi zachránila vědma, která měla vidění o mě a mém bratrovi. Našla mě a dopravila do chatrče. Řekla mi, kdo se ujal moci po vraždě našich rodičů, kdo koho zabil, kdo kam uprchl a co se stalo s naším sídlem. Také mi prozradila okolnosti okolo návratu mého bratra.“ na chvíli se odmlčel, aby mohl vdechnout moji vůni. „Od masakru uplynulo několik set let, po celou tu dobu se skrývám ve stínech a hledám bratra, abychom mohli být konečně spolu a sesadit zrádce. Bloudil jsem po celé zemi tak dlouho, až se mi dny a roky slili v jednu dlouhou chvíli. A pak jsem našel tebe…“ ztichl a pevně mě sevřel v náruči jakoby se bál že se rozplynu a navždy zmizím.

………ty jsi mnou a já jsem tebou

kletba Vampýry je v nás

upír s houslemi co vábí

na cestu do temnot

a záhrobí otvíráš

hudba tvá je vášeň…………

Protl jsem ticho otázkou, která mě trápila po celou dobu. „Už si našel svého bratra? Řekneš mi kdo to je? Opustíš mě?“ do očí se mi nahrnuly slzy pod tíhou té myšlenky. Sirael na nepatrný okamžik ztuhl, ale odpověděl mi. „Vím kdo to je, vím i kde je. Ale nemusíš se bát, neopustím tě. Vše se dozvíš ve správný čas. Nikdy tě neopustím.“ s těmi slovy mě políbil do vlasů. Sedíme v tichosti několik minut. „Siraely? Zahraj mi prosím.“ Cítím, jak se usmál, vzal mě do náruče a posadil do křesla. Sám přešel ke stolku, na kterém ležely housle, a začal hrát. Pokojem se linul tichý a příjemný zvuk houslí a známá melodie kterou jsem si nevědomky pobrukoval.

…….upír s houslemi hrál

krev na rukou má……..

***

Trhl jsem sebou a podíval se z okna. Vlak zrovna se skřípěním zastavoval na jedné z mnoha zastávek mé cesty. Jednou rukou jsem si prohrábl své dlouhé vlasy a druhou zalovil v kapse a vytáhl si svou mp3. Podíval jsem se na displej a potichu zaklel, vybitá baterie. Sundal jsem si sluchátka a i s přehrávačem vše uklidil do batohu, odkud jsem posléze vyhrabal něco k jídlu. Zakousl jsem se do koblihy s čokoládovou polevou a užíval si tu slast. Vlak se mezitím rozjel k další stanici.

 

 

komentáře

lll

Ahoj, píšeš úplně skvěle, jak to bude dál? Přidáš prosím další dílek?

wow

Zaujímavá poviedka... rada by som vedela čo bude ďalej, tak dúfam že napíšeš pokračovanie... :)

Přidat nový příspěvek

blok je ve výstavbě tak se nelekejte že je toho tu tak málo xDDD bude pořád něco přibývat....^^

Spřátelené blogy ^^

Katy-chan

https://www.svet-nasi-fantazie.estranky.cz/

_________________________________________

Šárik

https://sayonara-forever.blog.cz/

_________________________________

Nyan

 https://makaboo.blog.cz/

___________________________

Cyberr Tek

https://smile-rain.blog.cz/

_____________________________

Sora-san

https://sora-san.blog.cz/